Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuhle kapelu bych asi odhodil jako další ze souborů, jež v mých očích dehonestuje posthardcoreový subžánr, jen kdyby mi v některých chvílích tak vřele nepřipomenula některé kapely, které mám fakt blízko srdci. Tu MARS VOLTA, jindy THE FALL OF TROY, případně THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU. Kytary vyšívají jednu vyhrávku za druhou, do toho se proplétají melodický a řvaný vokál, neustále zvraty tempa a motivů bojují s melodickými až popovými nápěvky. Dohromady to ale nezní jako slepenec. Funguje to. Po delším poslouchání tu nacházím čím dál tím více háků, která jsem si opravdu oblíbil. Ať už to je melodický popěvek nebo zajímavý groove chřestivé basy.
DANCE GAVIN DANCE jsou hlavně měňavec. Jakoby se neustále hledali a jakmile se našli, začali hledat něco jiného. Jako většina takových kapel to na první poslech není, ale celkem rychle se začnou z rozbouřeného oceánu motivů vynořovat záchranné kruhy, které po krátkém čase udělají z tohoto alba velmi příjemnou a trvanlivou záležitost. Za měsíc by se měli kluci přihlásit s novou deskou a nebudu lhát, že nejsem zvědavý, kam se to pohne.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.